Romer Quelle

Anticena za nejbizarnější obal roku.

Výrobce: Coca-Cola korporace

Komentář autora: Na fotce vidíte lahev od sycené stolní vody. Co je na ní divného? Tak… skoro nic, ale podle mne je divná její existence. Vysvětlím.

Rakouskou bublinovou vodu v láhvích prodává a distribuuje ve více zemích korporace Coca-Cola. Prodává se nejméně ve dvou typech těchto lahví – větší a menší. Obě láhve jsou vratné a její záloha je 5 korun. Že jste to nevěděli? Jak byste to mohli hned vědět, když popisky na lahvi jsou mikropísmem, a tato informace je tam zapsána nevýrazně.

Tuto vodu běžně v obchodech nekoupíte, distributor ji nejvíce zaváží do kaváren, hotelů a restaurací, kam také vozí své další nápoje. Návratnost tam zkonzumovaných lahví provádí majitelé provozoven při dalším závozu, výměnou za nové zboží po celých přepravkách. Ty, co mu zbydou v provozovně a zákazník si je neodnese pryč.

Lahve, které se vyprázdní mimo provozovny, lze vidět vyhozené jako „nevratné“, protože si je někdo koupil, a pak už jen zahodil. Jak je to možné? Ptal jsem se v kavárně, zda obsluha ví, že tyto láhve jsou vratné a zda by byli ochotni je vzít, kdybych nějakou láhev přinesl. Obsluha to ani nedokázala potvrdit, že to ví, a převzít cizí lahve rozhodně odmítla. Pak jsem se ptal proč tuto bublinovou vodu zákazníkům nabízejí? Je snad nějak kvalitnější? Léčivá? Zázračná? … Prý ne. Je to obyčejná voda, kterou jim vozí Coca-Cola. Ale berou ji asi proto, že prý to na stole líp vypadá, než jiná obyčejná lahev vody.

Ano, vážení přátelé. To je důvod vzniku této lahve a celého byznysmodelu s prodejem této obyčejné vody. Vodu jako takovou kromě bublin už příliš vylepšit nejde. Tak je potřeba investovat mnoho peněz do designu a marketingu a dát vzniknout nové lahvi, která LÍP VYPADÁ. Co na tom, že nedílnou součástí láhve je fakt, že její plynulost oběhu je její originalitou silně komplikována. Ale zákazník reaguje na to co se mu LÍBÍ…

Zdánlivě jasně nastavený vratný proces s provozovateli občerstvoven a distributory má bohužel své mouchy. Tím jsou například online prodejci v ČR i z jiných zemí, kteří prodávají tyto nápoje přes internet komukoliv. Zákazník si je může koupit, dokonce se dozví, že láhev je vratná, ale po konzumaci se těžko bude pídit, kde konkrétně může láhev zase vrátit. Ani s tím nepočítá. Zaslání lahve do webshopu asi není zrovna průchozí nápad.

Takže shrnuto. Korporace jako je Coca-Cola má obrovské možnosti a ekonomickou sílu jak vymyslet kvalitní oběhový systém a přesto právě tato korporace je ta, která na trhu vytváří komplikace s vratnými obaly. Jejich skleněné láhve z celého portfolia, většinou v menších objemech, se běžně v jednotlivých kusech prakticky nedají vracet. A proto to nakonec ani nikdo nezkouší.

Komentář Zerowasters: K vyčerpávajícímu komentáři bychom dodali, že smysl nedává samotný prodej stolní vody, kterou firmy či dokonce korporace vozí skrze kontinenty. Voda má být veřejným zdrojem. Přesto stále existují restaurace, kde kohoutkovou vodu nenalívají a nabídnou vám pouze vodu z Itálie, nebo třeba Francie. 

Proti balené vodě se jasně vyhradila také iniciativa Dolej si. Na její mapě najdete místa, kde vám bezúplatně naplní vodou vaši vlastní lahev.


Anticenu pořádájí Zerowasters
s podporou Hl. m. Prahy.

Kontakty

Ivo Kropáček
Vystudoval odpadové hospodářství na Vysokém učení technickém v Brně. Několik let pracoval v brněnské a pak olomoucké místní pobočce Hnutí DUHA. Nyní má na starost prosazování lepších recyklačních služeb pro domy a byty, legislativy podporující prevenci odpadu a zero waste certifikaci firem, měst a obcí. Napsal několik publikací, počínaje odbornými studiemi přes manuály pro radnice až po vzdělávací brožurky pro děti. Pokud potřebujete vědět, jak funguje podpora vratných lahví ve Švédsku nebo sběr tříděného odpadu v Curychu, narazili jste na toho pravého. Je členem Rady odpadového hospodářství – poradní instituce Ministerstva životního prostředí, Monitorovacího výboru OPŽP, Komise pro životní prostředí Rady Olomouckého kraje a zastupitelem podhorské obce na Olomoucku.

Jan Kulhánek
Jan Kulhánek se v rámci doktorského studia na Ústavu udržitelnosti a produktové ekologie VŠCHT Praha věnuje ekodesignu – systematickému procesu, který pomáhá předcházet environmentálním dopadům produktů již ve fázi návrhu, dále pak zapojováním metody LCA (posuzování životního cyklu) do návrhu. Je součástí Centra environmentálního výzkumu, které se zabývá odpadovým a oběhovým hospodářstvím a environmentální bezpečností. V minulosti vystudoval průmyslový a produktový design na ČVUT Praha a nyní působí jako designér na volné noze. Za svou designovou tvorbu dostal ocenění jako jsou Best in design, Graduation projects a Czech design award.

Michaela Thomas
Jinak než marketingově firmy komunikovat nemůžou. To nejde. Nebo ne? Míša Thomas je majitelka etického design packagingového studia Butterflies and Hurricanes a členka iniciativy No Greenwashing. Na prvním místě se, ale cítí být obyvatelkou planety Země, člověkem a ženou. Tyto její role formují vše, co v životě dělá. Součástí jejího arsenálu pro velké systémové změny je design a myšlenkový směr matering, kterým její designerské studio žije od roku 2019. Mattering firmám pomáhá stát se tím, čím skutečně jsou. Namísto tabulek, grafů a analýz používá jemnohmotné a niterné procesy. V nich zrcadlí a odlupuje nepotřebné slupky, čímž vzniká prostor pro vyprávění Nového příběhu.

Co nám vadí na nesmyslných obalech?
Tyhle obaly jsou nesmyslné především proto, že jsou úplně zbytečné. Chrání většinou to, co už samo o sobě nějakou slupku má. Velmi často jde třeba o balené ovoce nebo zeleninu, kterou si doma můžeme opláchnout a žádný další obal nepotřebuje. Banán na plastovém tácku, ředkvičky s odstraněnou natí a v igelitovém pytlíku, sušenky zabalené v obalu, pak ještě v plastovém boxíku a ještě v papírové krabici…však to sami znáte.

Co nám vadí na klamavých obalech?
Jednoduše to, že marketingové praktiky, které používají jejich výrobci slouží k oklamání nebo přinejmenším k nepravdivé představě o produktech, které nám nabízejí. Myslíte si, že babiččinu mouku opravdu vyrobila babička? Že zelené nápisy a různé vymyšlené eko značky jsou skutečnou zárukou toho, že je něco ekologicky a udržitelně vyrobeno? Nebo si myslíte, že papírová taška je ekologická i když ji použijeme jen jednou?

Co nám vadí na tom, že se obal nedá recyklovat?
Pokud se obal skládá z více materiálů, které od sebe nejdou oddělit, je to kompozitní obal a jeho největším problémem je to, že se nedá recyklovat a patří tedy do směsného odpadu. Takové obaly jsou označené identifikačním kódem C. Za lomítkem bývá uveden materiál, který nejvíce v obalu převažuje. Další podle čeho poznáte, že obal není recyklovatelný, je to, že na něm není uveden recyklační trojúhelník a to ani v jedné variantě – tedy s obrysovými nebo plnými šipkami. Jediné co možná uvidíte je panáček, který hází obal do koše. Ten ale neříká nic jiného, než to, kam prázdný obal patří.

Co nám vadí na nadměrných obalech?
Především to, že si domů nosíme mnohdy více vzduchu než produktu, který jsme chtěli koupit. Zákon o obalech výrobcům sice ukládá, aby hmotnost a objem obalu byly co nejmenší, v praxi se ale mnohdy setkáváme s opakem. Výrobci zákon porušují. Nadměrné obaly zbytečně zatěžují životní prostředí, a navíc, pokud použijeme velký obal jednorázově, stane se záhy i velkým odpadem.